Marta Podgórnik
Brno
Mon 25.7. v 19:00
Košice
Tue 26.7. v 20:30
Ostrava
Wed 27.7. v 19:00
Wroclaw
Thu 28.7. v 19:00
Marta Podgórnik: No Compromises
Poetess, reviewer, editor. Born in 1979, lives in Glivice. She is associated with the Wroclaw publishing house called "Biuro Literackie", where she is engaged in debuts of poetry. Writes feuilletons for the BL web servise. Her first collection of poetry was published in her seventeen and already this first book called Próby negocjacji (Attempts to Negotiate, 1996) has evoked exceptional interest (literary award of Jacek Bierezin). The style in her collection of poems called Tekstylia (Textilie, 2002) was called a “non-compromising exhibitionism“. She has published seven collection of poetry. Her book called Paradiso (2000) was nominated for the “Pass“ Polityki award. Podgornik´s poems in Czech version were published in the anthology of Contemporary Polish Poetry (translation by Jan Faber, 2011).
"In the nest of the suricates we hear the characteristic tone: self-destroying lightness, dismal cheerfulness, nonchalant approach to life. Her heroine reminds of a gunfighter, who in the culminating point, almost dying, is still able to tell a brilliant joke." (Agnieszka Wolny-Hamkało about the last collection of poetry called Rezydencja surykatek, 2011)
Quo vadis podle Marty Podgórnik
aneb jak za mě mluví jiní
Je smysluplné ptát se na účelnost básně? John Ashbery podle anekdoty často opakované na autorských setkáních na stou otázku „proč píše básně“ odpověděl, že píše ze zvědavosti, jak skončí.
Několik let vedu kurzy tvůrčího psaní. Jeden z prvních úkolů, před nímž účastníci stojí, je odpověď a vysvětlení nejjednodušeji položené otázky – proč píšeme. Pokud ho bereme vážně, stane se na první pohled banální úkol odrazem našeho vztahu k literatuře, obecněji k celému systému hodnot. Zejména při vědomí, že adepti literatury si tuto otázku pokládají poprvé. Převažují odpovědi povrchní, žákovské („abych se vyjádřil“, „abych uvolnil emoce“, „abych zachytil chvíli“), objevují se i vtipné („pro slávu“, „pro budoucí generace“, „abych imponoval holce“). A někdy také odpovědi až nečekaně (zejména pro samotné tázané) upřímné: „píšu, protože se bojím“ – a proti tomuto prohlášení bych pro přesnost postavila Battaillovské: „Píšu, abych se nebál.“
Ale kde je v tom všem radost? Nikdo z posluchačů desítek kurzů nikdy nedopověděl: píšu, protože to mám rád. Jako by bylo na čerpání potěšení z textu něco zahanbujícího, na oproštěnosti od všech složitostí jeho vzniku, od celé té archeologie kliček a podmínek, od martyrologie soukromých a kulturních zkušeností.
„Žádný objekt nikdy nezůstává natrvalo spojen s potěšením,“ konstatuje Lacan. Barthes kontruje: „Pro spisovatele takový objekt existuje: není jím řeč, ale jazykový systém, mateřský jazyk. Spisovatel je někdo, kdo si hraje s tělem matky: glorifikuje ho a zdobí, nebo čtvrtí a vede až na okraj toho, co v něm lze z těla rozpoznat.“ Naše básně jsou obyčejně moudřejší než my a putují jen pro ně známými cestami, kdesi v hlubinách etické arché, pokud jim to samozřejmě dovolíme. Leclaire tvrdí, že „…ten, kdo mluví, si tím, že mluví, odpírá rozkoš; a naopak – kdo rozkoš pozná, odsuzuje každé písmeno (a vše vyřčené) k rozplynutí v absolutní anihilaci, kterou oslavuje“. Andrzej Sosnowski nás v jedné ze svých básní nenechává ohledně naší role na pochybách: „Báseň odchází z domova a nikdy se do něj nevrací.“ Je mi tedy líto těch, kteří se pokoušejí onu „chvíli, v níž se tělo vydává po stopách myšlenek“ (Barthes) uvěznit v okovech krasomluvy, formalismu, špatně chápané (vysoké) kultury jazyka a ztotožňují duchovno se zkostnatělostí. Zatímco, jak píše Baudrillard: „Výjimečnost jazyka spočívá v tom, že i přes svou historii a zdroj působí dojmem, jako by se pokaždé obnovoval v neměnné formě, jako by se v každé chvíli znovu vymýšlel.“
A já? Nevyjádřila bych svůj vztah k textu/s textem lépe, než to učinil v již dříve zmíněném eseji Le plaisir du texte (Rozkoš z textu) Roland Barthes:
„Rozkoš z textu nemusí být triumfující, heroická, silácká. Nemusí se vytahovat. Má rozkoš může stejně dobře plout. Pluje vždy, když vše neuznávám, a ačkoli se zdá, že mě jako korek na vlně unášejí fantazie, okouzlení a nadšení z jazyka, zůstávám na místě, točím se kolem nesnesitelné rozkoše, která mě spojuje s textem (se světem). Pluje pokaždé, když mi chybí jazyk společenství, sociolekt (jako ve výrazu: bere mi dech).“
Pokud však onu rozkoš z textu a vlastnosti jazyka s výše uvedenými i jinými nespočetnými definicemi necháme literárně teoretické terminologii, zůstane nám k zodpovězení ještě jedna otázka, která v sobě skrývá všechny mé „proč“ a „nač“. Cosi, co Bohdan Zadura nazval „radostí ze psaní“ a co lze parafrázovat asi takto – dělám to, co mě těší, a to, co dělám, těší ty, které mám ráda.