Jacek Dehnel
Brno
Mon 18.7. v 19:00
Košice
Tue 19.7. v 20:30
Ostrava
Wed 20.7. v 19:00
Wroclaw
Thu 21.7. v 19:00
Celebration of Unabidingness – Jacek Dehnel
Poet, novelist, translator and painter. Born in 1980 in the city of Gdansk. Lives in Warsaw. Finished Polish studies at the Warsaw University (MISH College). Laureate of the Kościelsky Award for his collection of poems called Żywoty równoległe (Parallel Lives, 2004) and for his novel Lala (2006). Dehnel was nominated for the literary award Nike - for collection of stories called Balzakiana (2008) and also for collection of poetry called Ekran kontrolny (Controlling Screen, 2009). The author has received cultural award of the Gdansk city called “Splendor Gedanensis“ (for Balzakiana and translations of poems by Philippe Larkin). Jan Jeništa has translated Dehnel´s poems into Czech language (published in Anthology of Contemporary Polish Poetry, 2011). Author´s novel called Babuľa was translated into Slovak (2009, translation Karol Chmel).
"What I do recall is that I have lived very intensively all manifestations of unabidingness. And there is plenty of them. Death is even in the times of peace an unarrestable element as life itself, even though we try not to see it and push it away from the world horizon." (interview by Roman Honet).
Quo vadis podle Jacka Dehnela
Když vstoupíte v Kielcích hned u nádraží na pěší zónu – když už jste do Kielců přijeli, sluší se projít se po zdejším hlavním korzu – spatříte v dáli, na vršku na konci promenády, pomník, který tu nedávno postavili. Když se stmívá, z té dálky vám do oka nepadne ani bronzová figura ani absurdní sloup ozdobený pérem připomínajícím zmuchlaný hadr, ale veliký nápis na podstavci: QUO VADIS. Když přijdete blíž, ukáže se, že je to Sienkiewiczův pomník, což je decentně oznámeno na boku soklu – toto sdělení, jež se dalo očekávat, jelikož ulice nese Sienkiewiczovo jméno, ale jen porušuje smysl celku. Důležitý totiž není sám Sienkiewicz, ale to, že otázka „Kam kráčíš?“ zdobí podstavec pomníku nikoli s kráčející, ale s pohodlně sedící postavou.
Ale snad právě v tom je smysl literatury: Sedíme na místě, ale přitom si neustále klademe otázky: „Kam jít?“, „Co dělat?“, „Jak žít?“, „Čeho se vystříhat?“ – ačkoli je to v podstatě všechno (v hrubých rysech) dávno známo. Nicméně co generaci, co chvíli si to musíme přeříkat znovu – jako někdo, kdo má problémy s krátkodobou pamětí. Vytváříme avantgardy, novotvary, alternativní jazyky, překvapivé věty a metafory – ale ve skutečnosti nikdy nevyslovujeme nic nového. Ano – novým způsobem, ovšem obsah, pokud se dobereme jeho nejhlubší podstaty, zůstává týž. A to je na tom všem nejvíc komické, ještě víc než QUO VADIS pod odpočívajícími chodidly sedícího Sienkiewicze.