Marta Podgórnik
Brno
po 25.7. v 19:00
Košice
út 26.7. v 20:30
Ostrava
st 27.7. v 19:00
Wroclaw
čt 28.7. v 19:00
Marta Podgórnik: bez kompromisů
Básnířka, kritička, redaktorka. Narodila se v roce 1979, bydlí v Glivicích. Je spojena s vratislavským vydavatelstvím Biuro Literackie, zabývá se básnickými debuty a píše fejetony pro webový servis BL. Debutovala v sedmnácti letech a už její první sbírka Próby negocjacji (Pokusy vyjednávat, 1996) vzbudila mimořádný ohlas (Cena Jacka Bierezina). Ve sborníku Tekstylia (Textilie, 2002) byl styl jejího psaní označen jako „nekompromisní exhibicionismus“. Vydala sedm básnických sbírek, za knížku Paradiso (2000) byla nominována na „Pas“ Polityki. Česky vyšly její básně v překladech Jana Fabera v antologii poezie Mrtvé body (2006) a v Antologii současné polské poezie (2011).
"V Sídle surikat slyšíme od začátku charakteristický tón: sebezničující lehkost, ponurá veselost, nonšalantní přístup k životu. Její hrdinka připomíná pistolníka, který se v kulminačním bodu, před smrtí, ještě zmůže na poslední, brilantní vtip." (Agnieszka Wolny-Hamkało o poslední sbírce Rezydencja surykatek, 2011)
Quo vadis podle Marty Podgórnik
aneb jak za mě mluví jiní
Je smysluplné ptát se na účelnost básně? John Ashbery podle anekdoty často opakované na autorských setkáních na stou otázku „proč píše básně“ odpověděl, že píše ze zvědavosti, jak skončí.
Několik let vedu kurzy tvůrčího psaní. Jeden z prvních úkolů, před nímž účastníci stojí, je odpověď a vysvětlení nejjednodušeji položené otázky – proč píšeme. Pokud ho bereme vážně, stane se na první pohled banální úkol odrazem našeho vztahu k literatuře, obecněji k celému systému hodnot. Zejména při vědomí, že adepti literatury si tuto otázku pokládají poprvé. Převažují odpovědi povrchní, žákovské („abych se vyjádřil“, „abych uvolnil emoce“, „abych zachytil chvíli“), objevují se i vtipné („pro slávu“, „pro budoucí generace“, „abych imponoval holce“). A někdy také odpovědi až nečekaně (zejména pro samotné tázané) upřímné: „píšu, protože se bojím“ – a proti tomuto prohlášení bych pro přesnost postavila Battaillovské: „Píšu, abych se nebál.“
Ale kde je v tom všem radost? Nikdo z posluchačů desítek kurzů nikdy nedopověděl: píšu, protože to mám rád. Jako by bylo na čerpání potěšení z textu něco zahanbujícího, na oproštěnosti od všech složitostí jeho vzniku, od celé té archeologie kliček a podmínek, od martyrologie soukromých a kulturních zkušeností.
„Žádný objekt nikdy nezůstává natrvalo spojen s potěšením,“ konstatuje Lacan. Barthes kontruje: „Pro spisovatele takový objekt existuje: není jím řeč, ale jazykový systém, mateřský jazyk. Spisovatel je někdo, kdo si hraje s tělem matky: glorifikuje ho a zdobí, nebo čtvrtí a vede až na okraj toho, co v něm lze z těla rozpoznat.“ Naše básně jsou obyčejně moudřejší než my a putují jen pro ně známými cestami, kdesi v hlubinách etické arché, pokud jim to samozřejmě dovolíme. Leclaire tvrdí, že „…ten, kdo mluví, si tím, že mluví, odpírá rozkoš; a naopak – kdo rozkoš pozná, odsuzuje každé písmeno (a vše vyřčené) k rozplynutí v absolutní anihilaci, kterou oslavuje“. Andrzej Sosnowski nás v jedné ze svých básní nenechává ohledně naší role na pochybách: „Báseň odchází z domova a nikdy se do něj nevrací.“ Je mi tedy líto těch, kteří se pokoušejí onu „chvíli, v níž se tělo vydává po stopách myšlenek“ (Barthes) uvěznit v okovech krasomluvy, formalismu, špatně chápané (vysoké) kultury jazyka a ztotožňují duchovno se zkostnatělostí. Zatímco, jak píše Baudrillard: „Výjimečnost jazyka spočívá v tom, že i přes svou historii a zdroj působí dojmem, jako by se pokaždé obnovoval v neměnné formě, jako by se v každé chvíli znovu vymýšlel.“
A já? Nevyjádřila bych svůj vztah k textu/s textem lépe, než to učinil v již dříve zmíněném eseji Le plaisir du texte (Rozkoš z textu) Roland Barthes:
„Rozkoš z textu nemusí být triumfující, heroická, silácká. Nemusí se vytahovat. Má rozkoš může stejně dobře plout. Pluje vždy, když vše neuznávám, a ačkoli se zdá, že mě jako korek na vlně unášejí fantazie, okouzlení a nadšení z jazyka, zůstávám na místě, točím se kolem nesnesitelné rozkoše, která mě spojuje s textem (se světem). Pluje pokaždé, když mi chybí jazyk společenství, sociolekt (jako ve výrazu: bere mi dech).“
Pokud však onu rozkoš z textu a vlastnosti jazyka s výše uvedenými i jinými nespočetnými definicemi necháme literárně teoretické terminologii, zůstane nám k zodpovězení ještě jedna otázka, která v sobě skrývá všechny mé „proč“ a „nač“. Cosi, co Bohdan Zadura nazval „radostí ze psaní“ a co lze parafrázovat asi takto – dělám to, co mě těší, a to, co dělám, těší ty, které mám ráda.