Mariusz Surosz
Brno
pá 15.7. v 19:00
Košice
so 16.7. v 20:30
Ostrava
ne 17.7. v 19:00
Wroclaw
po 18.7. v 19:00
Mariusz Surosz: Pivo, knedlíky, Rumcajs, Pepíci?
Novinář, esejista a historik. Narodil se v roce 1963 ve Svinoústí, vystudoval historii a filozofii na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde dodnes bydlí. Pokládá se za čechofila. Působil v několika nakladatelstvích, pracoval jako tiskový mluvčí sportovního klubu Cracovia, přispíval do řady periodik (Gazeta Wyborcza, Politika, polský Newsweek). Knižně debutoval souborem sedmnácti esejů s názvem Pepiki. Dramatyczne stulecie Czechów (2010; česky Pepíci. Dramatické století Čechů, 2011, přel. Pavel Weigel).
Když čteme Pepíky, hned se nám vybaví GottlandMariusze Szczygła. Mariusz Surosz, prezentující neobyčejné Čechy a také dramatické dějiny Česka a Slovenska v minulém století, se výrazně staví proti titulním „Pepíkům“. Úspěšně nás přesvědčuje o tom, že tzv. Pepík je neexistující tvor, specifická směs knedlíků, piva, Rumcajse a Švejka. Jinými slovy – náš povrchní a křivdivý pohled na národ, s kterým dějiny nezacházely o moc jemněji než s námi. Měli bychom si toho všimnout a vyléčit se z martyrologického pocitu historické nadřazenosti. (Dariusz Materek)
Quo vadis podle Mariusze Surosze
Quo vadis? Doufám, že přes Česko dojdu na Slovensko. Že se skrz Prahu, kde snad začnu psát další knihu, dostanu do Bratislavy.
Češi se dnes v Polsku těší velké pozornosti, hodně se o nich mluví a píše. Naši bratři Slováci jsou kdesi na okraji. Zapomínáme na ně dnes a denně. Ale není to spravedlivé, jejich historii, kulturu, národní cítění je třeba poznat, zaslouží si, aby se o nich psalo.
Poláčisko (Pšonek), Pepík, Čobol? Po skoro tisíci letech sousedství by ta slova měla být kolektivní výčitkou svědomí, že tak málo o sobě víme, že tak snadno podléháme stereotypům, že zajímavější jsou pro nás národy žijící někde dál. A my Poláci, Češi, Slováci si nevšímáme, jak moc zajímavý je náš soused, jakou kulturu reprezentuje a jak jsme si navzájem podobní.
Někdy v devadesátých letech jsem se vracel po několikatýdenním pobytu z Německa, a když jsem překročil hranici v Železné Rudě, věděl jsem, že jsem doma. Když jsem se o pár let později vracel z Řecka a octnul jsem se na Slovensku, měl jsem stejný pocit.
Střed Evropy, moji sousedé, můj domov.