Mariusz Grzebalski
Brno
st 27.7. v 19:00
Košice
čt 28.7. v 20:30
Ostrava
pá 29.7. v 19:00
Wroclaw
so 30.7. v 19:00
Nepísničky, negativ a Mariusz Grzebalski
Básník, autor povídek, redaktor. Narodil se v roce 1969 v Lodži, bydlí v Dąbrówce u Poznaně. Na poznaňské Univerzitě Adama Mickiewicze vystudoval filozofii. V 90. letech byl redaktorem literárních časopisů Już jest jutro a Nowy Nurt. Dnes pracuje ve vydavatelství WBPiCAK v Poznani, je také redaktorem Literárního dodatku (Literární cena Gdyně). Za sbírku Negatyw (Negativ, 1994) získal Cenu Kazimiery Iłłakowiczówny za nejlepší básnický debut roku. Dále publikoval sedm básnických sbírek, mj. Niepiosenki (Nepísničky, 2009), básnický výbor Kronika zakłóceń (Kronika poruch, 2010) a sbírku povídek Człowiek, który biegnie przez las (Člověk, který běží lesem, 2006). Laureát Červené růže (1992), Ceny Polské vydavatelské společnosti (1998, 2007) a Ceny Huberta Burdy (2002). Jeho básně byly u nás publikovány v antologii mladé polské poezie Bílé propasti (1997; přel. Bogdan Trojak).
Pro jeho tvorbu je charakteristický ostrý pohled, sugesce, chladná preciznost vět, hořkost, ale také něha zbavená jakékoli sentimentality. (o Kronice poruch)
Quo vadis podle Mariusze Grzebalského
Jako dítě jsem rád vysedával na parapetu okna v kuchyni u prarodičů. Rád jsem sledoval, co se venku děje. Pamatuji si, jak padal sníh. V bílé peřině znehybnělé stromy, silnice, koleje, chodníky, vozovna tramvají, květinářství, rybník a labutě, které nestihly včas odletět. Děda, který v létě místo aby šel do obchodu, posadil se na lavičce a usnul, potom vstal, šel k pojízdnému sodovkovému baru, vypil dvě skleničky a až poté se vrátil domů. Bez nákupu.
Moje psaní vzešlo z pozorování. Z hodin strávených na parapetu. Marina Cvětajevová konstatovala, že její verše pramení ze sluchu. Pro mě je nejdůležitějším smyslem zrak. Přicházím odtamtud. Z toho, co jsem viděl, z toho, co je každodenní, detailní.
Kam směřuji? To bylo rozhodnuto bez mého přičinění. Jestli je život tunel, tak na konci není světlo. Mířím do místa, kde tunel končí.
Kdysi jsem u prarodičů na dveře do kuchyně značil křídami svoji výšku. Potom jsem miloval dvě ženy, investoval do tří dětí, zasadil jsem katalpu, buk, dva topoly, napsal šest básnických sbírek a jednu sbírku povídek. Prohlížím si svět. Ten se mi odvděčuje šetrnými a přirozenými básněmi. Odpoutal jsem se od iluzí, ale zachoval si radost z psaní. Zajímá mě to, co je vedlejší, okrajové, nepoetické, neproslulé a neskvostné.