Jacek Dehnel

Brno  po 18.7. v 19:00
Košice  út 19.7. v 20:30
Ostrava  st 20.7. v 19:00
Wroclaw  čt 21.7. v 19:00

Oslava pomíjivosti – Jacek Dehnel

 

Básník, prozaik, překladatel a malíř. Narodil se v roce 1980 v Gdaňsku, bydlí ve Varšavě. Ukončil polonistiku na Varšavské univerzitě (MISH College). Je laureátem Ceny Kościelských za sbírku Żywoty równoległe (Paralelní životy,2004) a „Pasu“ Polityki za románLala (2006).Získal nominace na literární cenu Nike za sbírku próz Balzakiana (2008) a za básnickou sbírku Ekran kontrolny (Kontrolní obrazovka, 2009). V roce 2009 mu byla udělena Kulturní cena města Gdaňsk „Splendor Gedanensis“ (za Balzakiana a překlady básní Philipa Larkina). Česky vyšly jeho básně v překladech Jana Jeništy v Antologii současné polské poezie (2011) a ve slovenštině román Babuľa (2009, přel. Karol Chmel).

"Co si pamatuji, velmi silně jsem prožíval všechny projevy pomíjivosti. A je jich spousta, smrt je i v době míru stejně nezadržitelný živel jako život, i když se ji snažíme nevidět, vytlačit za obzor světa." (Z rozhovoru s Romanem Honetem)

Quo vadis podle Jacka Dehnela

Když vstoupíte v Kielcích hned u nádraží na pěší zónu – když už jste do Kielců přijeli, sluší se projít se po zdejším hlavním korzu – spatříte v dáli, na vršku na konci promenády, pomník, který tu nedávno postavili. Když se stmívá, z té dálky vám do oka nepadne ani bronzová figura ani absurdní sloup ozdobený pérem připomínajícím zmuchlaný hadr, ale veliký nápis na podstavci: QUO VADIS. Když přijdete blíž, ukáže se, že je to Sienkiewiczův pomník, což je decentně oznámeno na boku soklu – toto sdělení, jež se dalo očekávat, jelikož ulice nese Sienkiewiczovo jméno, ale jen porušuje smysl celku. Důležitý totiž není sám Sienkiewicz, ale to, že otázka „Kam kráčíš?“ zdobí podstavec pomníku nikoli s kráčející, ale s pohodlně sedící postavou.

Ale snad právě v tom je smysl literatury: Sedíme na místě, ale přitom si neustále klademe otázky: „Kam jít?“, „Co dělat?“, „Jak žít?“, „Čeho se vystříhat?“ – ačkoli je to v podstatě všechno (v hrubých rysech) dávno známo. Nicméně co generaci, co chvíli si to musíme přeříkat znovu – jako někdo, kdo má problémy s krátkodobou pamětí. Vytváříme avantgardy, novotvary, alternativní jazyky, překvapivé věty a metafory – ale ve skutečnosti nikdy nevyslovujeme nic nového. Ano – novým způsobem, ovšem obsah, pokud se dobereme jeho nejhlubší podstaty, zůstává týž. A to je na tom všem nejvíc komické, ještě víc než QUO VADIS pod odpočívajícími chodidly sedícího Sienkiewicze.