Měsíc autorského čtení má za sebou první týden v Ostravě. Bývalý polský konzul a básník Jerzy Kronhold festival zahájil, aby mohl úspěšně pokračovat čtením polského prozaika Wojciecha Kuczoka, slovenského klasika ze skupiny osamělých běžců Petera Repky, feministicky orientované autorky Sylwie Chutnik nebo ukázkami z nového románu Kobold i starší tvorby profesionální sběratelky cen Magnesia Litera Radky Denemarkové. Měsíc autorského čtení v Ostravě v Atlantiku plynule pokračuje. Druhý týden festivalu se pak ponese především v duchu velkých jmen české literatury. Do moravskoslezské metropole dorazí Petr Král, postmoderní mystifikátor Michal Ajvaz, spisovatel Jiří Gruša i neobyčejně zábavný předčítající, jak se ukázalo v loňském roce, Arnošt Goldflam.
Čekání na další týden plný autorského čtení si můžete zkrátit třeba rozhovorem s polskou spisovatelkou a autorkou neobyčejné knihy Kapesní atlas žen Sylwii Chutnik.
Pracujete v nadaci MaMa. Jaké jsou tedy vaše modelové projekty?
Nadace se zaměřuje na několik různých projektů zahrnující třeba tématiku nezaměstnaných žen, žen v domácnosti a matek, které vychovávají své děti samotné. Snažíme se mapovat stereotypy spojené s mateřstvím a předcházet jim. Asi nejdůležitější pak je zkrátka vzbudit diskuzi, a proto také často spolupracujeme s médii a využíváme je pro rozproudění obecně platné debaty.
Býváte označovaná za feministickou autorku. Jak podle vás vypadá polská feministická literatura?
Řeknu to trochu jinak, podle mne ani neexistuje něco jako feministická literatura. Feministická literatura je primárně ideologicky zatížená, vnímána schematicky, podle jednoho modelu, de facto něco jako sorela. Feminismus je prostoupen mnoha knihami, nemusí existovat knihy stoprocentně feministické samy o sobě.
Studovala jste gender studies, jak tedy fungují gender studies v Polsku?
V Polsku najdete genderová studia hned na několika univerzitách, jsou ve Varšavě na dvou fakultách, v Krakowě, Gdaňsku, Wroclawi, Lodži. Tedy vlastně v každém větším městě. Samotné se ale úplně studovat nedají, vždycky se schovávají pod souborný název interdisciplinárních studií a tak dále. Také bych řekla, že ještě pořád válčíme s problémem se samotnou terminologií genderu a gender studies. A přirozeně, na gender studies jsou stále především dívky. Možné jeden dva chlapci, ale ti se po čase stejně vytratí, nebo se za studium ve skutečnosti nepatrně stydí. Za posledních deset let se situace v rámci feministické tématiky i gender studies v Polsku změnila. Šli jsme obrovsky kupředu. Nemyslím si, ale že by to bylo něco nepřirozeného. Na začátku bylo několik tvrdohlavých lidí, kteří prosazovali své ideje a názory týkající se genderu i celého oboru a perspektivy nahlížení společnosti se postupně rozšiřovaly. Díky tvrdohlavosti a schopnosti si za něčím skálopevně přesvědčen stát se ale v Polsku prosazuje spoustu dobrých věcí. Je už to takový náš specifický způsob.
Vaše knihy byly adaptovány do divadelní podoby, psala jste si sama i scénáře pro divadelní hry? A jak jste s výslednými dramatizacemi byla vlastně spokojená?
Nakonec byly vlastně zdramatizovány všechny mé tři knihy. Ne, scénář jsem nikdy sama nepsala. Napsala jsem akorát knihu samotnou a dále se nechala překvapit adaptací a tím, jak se mi bude líbit. A řekla bych, že jsem mohla být celkem spokojená.
Píšete i průvodce po Varšavě, jak vypadá?
Mám několik tras, kterými po Varšavě provázím zájemce. Chodíme po místech spojených s výraznými polskými ženami a bavíme se jejich historii. V podobném duchu je i onen polsko-anglický průvodce Varšavou. Zmiňuji v něm celkem deset tras a 25 konkrétních příběhů dívek a žen, řekla bych, že se jedná o takové krátké tematické eseje.
V nějaké recenzi jsem narazila na to, že vás srovnávají s Elfride Jelinek. Co vy na to? Myslíte, že máte něco společného?
Nemyslím si, že bychom byly vysloveně stejné nebo že bych se snad dokonce snažila Jelinek nějak napodobit. To by byl první krok do pekla, řekněme. Možná ale máme podobný jazyk, mluvíme řečí ulice. Jelinek je neurotická, bojí se, je divná, a to je mi sympatické. Za to, jak mluví o svém národě, ji nesnáší v její vlastní zemi, ale všude jinde sbírá literární ocenění. Tento paradox, že na jedné straně svoji zemi ostře kritizujeme a na druhé straně to děláme jen proto, že nám něco vadí a chceme to změnit, nás myslím sbližuje. Kritizovat nesmyslně a kritizovat, protože vám na něčem záleží a chcete změnu, je zkrátka základní rozdíl.
Když už jsme u národů a jejich kritizování. Ve svých knihách jste k Polákům poměrně krutá. Co vám například nejvíce vadí na Polácích?
Všechno. (smích)
Dobře, zkusíme to jinak. A co na nich máte naopak ráda?
Když se nad tím zamyslím, tak mě fascinuje přesně to, co mě na nich, na nás zároveň irituje. Poláci jsou neobyčejně vynalézaví, řekněme vychytralí. Dokáží kombinovat a přicházet s dalšími a dalšími cestičkami, jak něco vyřešit. Jakkoliv. Další vlastností by byl třeba humor a schopnost onu vychytralost volně se smyslem pro humor skombinovat.
Děkuji moc za rozhovor.
S autorkou si povídali Michaela Hečková a Michal Przywara.