Dotazník Marcela Prousta podle Alaina Fleischera
Zdálo se mi, že můj život se dostal do soukolí dvou protichůdných směrů, na jedné straně nahodilý a nepředvídatelný nepořádek, který rozmetával do všech stran úlomky mého zajetého pořádku, jako by chtěl vyzkoušet všechny jeho možné kombinace, a na straně druhé nezadržitelný příchod nového pořádku, který přesahoval všechny jedince, odnášel s sebou jejich osobní uspořádání, aby je přetvořil ve společné pnutí obecnějšího rázu, které vzbuzovalo zdání, že se jedná o vlídný slib, nicméně každé spolčení mas v sobě zahrnuje i hrozbu katastrofy. Rezignoval jsem na snahu ovládat směry svého osobního života a vlastně jsem objevoval, že ten jeden, který mám, spočívá zcela na vztahu s Ester, mé mladinké neteři a milenky, mojí mladé uklízečky a oblíbené studentky. Všichni moji žáci se opět sešli, se všemi jsem se znovu setkal, litoval jsem jen ztráty Antonína, ale prázdné místo, které po něm zbylo, se rychle zaplnilo a musel jsem čelit přílivu nových uchazečů. Věnovat se hudbě se stalo povinnou a životní činností, stejně jako jíst, pít nebo spát a všichni, kteří aspoň trochu rozuměli hudbě, museli přijmout povinnost vyučovat ostatní, což obvykle doplňovalo místo instrumentalisty v některém z hudebních uskupení na obranu proti Sekyře.
Z knihy La Hache et le violon (Sekyra a housle), přel. Kritina Kohoutová